V okrese je snad jedinou fotbalovou trenérkou. A navíc úspěšnou. Se svým týmem zakončila minulou sezonu doublem, tedy vítězstvím v soutěži i poháru. Nyní se posouvá o kategorii k výš. “Kluci jsou ve věku, kdy hrají fotbal, protože ho mají rádi,” těší stěžerskou trenérku Annu Karabinošovou.
Trenérka mladšího dorostu se rozpovídala pro poslední číslo Stěžeráčku. Jak se dostala k fotbalu, komu fandí, nebo co ji na trénování nejvíce baví?
Aničko, jak ses dostala k fotbalu?
AK: Jelikož taťka tenkrát ještě hrál a trénoval bráchu na Probluzi, tak jsem na hřišti byla prakticky od malička. Musela jsem ale počkat, až budu moct hrát zápasy, tenkrát žádné minipřípravky ještě nebyly. Začala jsem tedy na Probluzi za kluky asi v šesti letech.
AK: Jelikož taťka tenkrát ještě hrál a trénoval bráchu na Probluzi, tak jsem na hřišti byla prakticky od malička. Musela jsem ale počkat, až budu moct hrát zápasy, tenkrát žádné minipřípravky ještě nebyly. Začala jsem tedy na Probluzi za kluky asi v šesti letech.
Kdy se poprvé zrodila myšlenka, že bys mohla být trenérkou?
AK: Trénování jsem poprvé zkusila v Pardubicích u holek, ale to mě vůbec nechytlo. O pár let později jsem potřebovala splnit praxe na vysoké škole a Stěžery byly nejbližší volbou. Moc se mi do toho nechtělo a dlouho jsem to oddalovala. Myslela jsem si, že si splním povinnosti, dostanu razítko a hotovo. Nejprve jsem se byla podívat na zápas přípravek, ale v tom jsem se moc nenašla. Nakonec jsem dostala na starost mladší žáky a po dvou týdnech jsem věděla, že je to něco, co mě baví a že tu zůstanu o něco déle. Aktuálně trénuji ve Stěžerách už pátým rokem.
AK: Trénování jsem poprvé zkusila v Pardubicích u holek, ale to mě vůbec nechytlo. O pár let později jsem potřebovala splnit praxe na vysoké škole a Stěžery byly nejbližší volbou. Moc se mi do toho nechtělo a dlouho jsem to oddalovala. Myslela jsem si, že si splním povinnosti, dostanu razítko a hotovo. Nejprve jsem se byla podívat na zápas přípravek, ale v tom jsem se moc nenašla. Nakonec jsem dostala na starost mladší žáky a po dvou týdnech jsem věděla, že je to něco, co mě baví a že tu zůstanu o něco déle. Aktuálně trénuji ve Stěžerách už pátým rokem.
Celý rozhovor najdete v podzimním stěžeráčku č.123, nebo na stránkách obce Stěžery.